Sušárna (text)

Ještě než zamířil do šatny, šeptem ale s důrazným zklamáním dodal: "Věděl jsi, že v Brně ve stavebnictví jsou teď i Vietnamci?"

Přítel, rovněž šeptem, zopakoval jeho slova, jakoby informaci nemohl uvěřit: "Vietnamci v Brně ve stavebnictví?"

Dnes toho moc nenaplavali. Motali se chvíli v pruhu pro pomalé plavce, ale hlavně se těšili do vířivky a do páry. To by člověk nevěřil, kolik se toho dá v Brně užít za sedmdesát korun na hodinu, pomyslel si Ladislav, když kolem něj prošla velmi hezká dívka. Ladislavovi se nepostavil jako obvykle, nešlo to. Tušil proč. Navíc Oldřich na něj celou dobu mluvil. Ladislav se nemohl soustředit.

Kamarádi z vysoké seděli na kraji bazénu s nohama ve vodě. Ladislav je se zaujetím pozoroval. Nohy se vlivem optického klamu zkracovaly. Nechtěl bych bejt doprdele trpaslík, přemýšlel Ladislav. Dívka už byla ta tam a Oldřich zdrceně vyprávěl cosi o nových dotačních pravidlech a jak už se v tom těžko vyzná. Byl květen, celý měsíc pršelo a bylo nezvykle chladno. Což je teda divný, když se teď všechno ohřívá - vzduch, voda, oceány, moje koule, zase se pro sebe uchechtl Ladislav.

"Dáme si pár délek?" nečekal Oldřich na odpověď, ponořil se do vody a začal divoce plavat. Ladislav plaval za ním. Oldřich byl vyšší, měl delší ruce skoro jako pádla, byl rychlejší a tak Ladislavovi nezbylo než se pomalu šplouchat za Oldřichem. Brzy neměl chuť honit se po bazénu sem a tam jako cvok. Byl zadýchaný. Chtěl si sednout do teplé vířivky. Všiml si, že pěkná holka plavala v pruhu pro rychloplavce. Štíhlé mrštné tělo proplouvalo kapalinou jako štika.

 

"Jdu do vířivky" houkl Ladislav na Oldřicha a vypotácel se z vody. Oldřich prudce čeřil vodu a urputně se pokoušel o kraul.

Ve vířivce seděl jeden návštěvník s knírem. Souvislý hukot čerpadla na vodu oddělil svět venku od světa místnosti. To bylo Ladislavovi velmi vhod. Má rád společnost, ale ne dnes.

Ladislav se ponořil až po nos. Voda ho příjemně hřála po celém těle. Snažil se uvolnit. Nemyslet na nic. Cítil chlór. Vzpomněl si na mámu. Nezavolal jí. Co by jí zase říkal? Jak je všechno stejné? Ona by ho snad ani neposlouchala. Někdy měl pocit, že matka jenom čeká až Ladislav domluví, aby mohla hovořit především ona. Jediné téma, které spolehlivě upoutalo její pozornost, byly nemoci. Bublinky praskaly okolo Ladislavova nosu. Voda hřála.

Ještě jí to neřekl. Nechtěl. Nechtěl slyšet ta slova znít z vlastních úst. Jeho matka by nemluvila o ničem jiném. Sám měl toho všeho dost. Neměl sílu starat se o vyděšenou matku. Bál se. Hrozně se bál. Na internetu si vyčetl, že úspěšnost lékařského zákroku je dvě ku třem. Co to doprdele znamená? Dvě ku třem? Po tváři se mu nezadržitelně koulely slzy. Kníratý návštěvník podřimoval.

Ladislav ucítil jak ho náhle rozhoupala velká vlna. Vedle něj dosedl Oldřich.

"Ty jo, dal jsem aspoň dvacet délek." Ladislav věděl, že Oldřich lže. "Viděl jsi tu prcinku vedle v dráze?" Ladislav se uchechtl na znamení, že krásnou dívku viděl. Slzy asi nebyly vlivem všudypřítomného vlhka patrné, oddychl si.

Zbytek pobytu v lázních už jen poslouchal Oldřichův monolog a občas přikyvoval. Zašli si do páry. Oldřich v ní vydržel déle. Ladislavovi se zamotala hlava z horka. Musel se schladit. Setkali se ve společné sprše. Ladislav si usmyslil, že mámě zavolá. Že jí to všechno řekne, ať se s tím porve sama, jako on.

"Ty nejdřív musíš oběhat další úřady, abys dostal razítko, že můžeš dostat další razítko. To je prostě šikana, ti říkám. Můžeš volit koho chceš, pořád to bude stejný. Pořád nám budou házet klacky pod nohy."

Ladislav se otočil ke stěně. Pomalu si mydlil hrudník, ramena, ruce, nohy, vlasy, tvář. Oldřicha přestal poslouchat. Myslel jenom na svoje tělo, které teď umývá. Nespěchal jak to míval ve zvyku. Spláchl zbytek pěny a šel se utřít.

Oldřich mu vyprávěl o svém novém stavebním projektu. Jak je potřeba sehnat povolení. Jak se dohaduje s archeology a úředníky.

 "Věděl jsi, že v Brně ve stavebnictví jsou teď i Vientamci?" řekl vážně a zasmušile Oldřich, ještě než odešel do šatny.

Ladislav se na chvíli přestal osušovat a rovněž šeptem zopakoval Oldřichova slova, jakoby tomu nemohl sám uvěřit: "Vietnamci v Brně ve stavebnictví?"

Oldřich zamířil do šatny a Ladislav v koupelně osaměl. V tichosti se utíral do ručníku. Mokré plavky hodil do sáčku a s nimi i brýle na plavání, ručník si omotal kolem beder. Ještě než odešel, na chvíli se zastavil a zaposlouchal se. Tahle sušárna tvoří prostor mezi bazénem a šatnou. Její akustika měnila čilý hluk z bazénu ve vzdálené echo lidských hlasů, které se slévalo s tichem šatny na opačné straně. Ještě dnes mámě zavolá.

Ze stropu kachlíkové místnosti občas ukápla sražená vlhkost. U dveří si znovu vzpomněl na krásnou dívku vznášející se v průsvitné kapalině. Ladislav za sebou zavřel.  Byl deštivý květen a nezvykle chladno.