Hra o Malinu

HRA O MALINU

Věnováno Michalovi Ženíškovi



Malé knihkupectví v centru města. Po obědě. Manžel stojí před policemi, chvílemi se probírá knihami a fantastuje. Manželka za pultem počítá v účetní knize.


Manžel: Záhadné jsou hlubiny řek.

Manželka:  No jo, no jo.

Manžel: Roztroušeny po širém, širém světě. Toliko neznámé a temné.

Manželka: No, tohle!

M: Tak tajemné hluboké, široké, neznámé, neprobádané…

Mka: Pěkně!

M: Nekonečně plynoucí…

Mka: A je sečteno.

M: Temné…

Mka: Prosím tě, přestaň!

M: Záhadné…

Mka: Můžeš mě aspoň chvilu poslouchat?

M: No, co je?

Mka: Se koukni.
(Manželka mu podá účetní knihu, Manžel čte. Knihkupectví je v deficitu.)

M: Seš si jistá?

Mka: Si piš!

M: Nespletla ses?

Mka: Ne-e

M: Co teď? Co teď!? Probůh! Tento svět, není mne hoden… záhadný a hluboký…

Mka: Ježíšmarjá! Už je to tu zase.

M: Ach běda mi! Běda nám!

Mka: Prosím tě, tady si sedni!
(usazuje Manžela na židli)

M: Běda!

Mka: …tady…

M: Co si počít mám?

Mka: Dej mi tu bichlu. Jsme v mínusu. Tojo! Ale není nic ztracenýho. Chce to jen chytře přilákat zákazníka….
(Významně na něj koukne. V tom pohledu je jasné, že přijde už jednu diskutované, ale zavržené téma)
No, nedá se nic dělat

M: Ne!!

Mka: Ano! Musí to být!

Mka a M: Halina Obrowská.

M: To nestrpím….

Mka: (pro sebe) 
To je zabedněnec.
(na Manžela, v jeho patetickém stylu)
Jen to může spasit nás. Je to v řece a hluboko, nebo co.

M: Zde? V těchto posvátných místech…

Mka: Nevzpouzej se! Není úniku. Jen to nám zajistí živobytí a skývu pro naše chlebníky.
(rozvášní se, vyleze na pult)

M: Nedovolím! Nepřijímám! Za  -ka - zu - ji!

Mka: (odkudsi vytáhne útlou knížku Haliny Obrowské a čte)
"Nejen že se mé myšlenky občas toulají. Někdy se ztratí úplně"

M: (zacpává si uši)
Úplněk prozařoval jeho duši, bledou a ztracenou, řeka plynula...

Mka: "Životní záhadou je fakt, že po dvou malých dortíčcích přiberete 5 kilo"

M: Tajemné jsou hlubiny řek, život záhada a žádný dortíček!

Mka: "Přestala jsem běhat pro zdraví…."

M: Vždyť neběháš.

Mka: "Přestala jsem běhat pro zdraví, když se mi stehna o sebe třela tak, že se mi zapalovaly kalhotky"

M: (nahlédne do Haliny)
Kalhotky hoří, říkáš?

Mka: Neboj se, ty můj knižní mole. To zvládneme. Až se nám naplní kasa z tržeb za Halinu, můžeme se zase vrátit k těm tvým filosofům a poetům…

M: (čte si v Malině, ale jeho vzdor se vrací v ještě větší síle)
Kalhotky! Dortíček! Stehna! Říkám ne! Jen přes mou hlubokou mrtvolu, temnou řeku Styx! Nikdy, nikdy, nikd…

Mka: Ale…

M: (vztekle odejde)

Aria da cappo


Mka: Můj muž si rád čte,
Básně, traktáty a odkazy,
Je toho plný, je tak ctnostný
A oduševnělý…
Ale někdy bych ho nejraděj tím jeho lexikónem
Přes kokos praštila.
Zatímco mužíček se ztrácí v literách:
Záchod nesplachuje, střecha nám padá na hlavu, žárovky praskají,
Dveře vržou, kočka ječí a…a…a vůbec!

Můj muž si rád čte,
A zatímco si proplouvá ve svých verších,
vyhlížím tajně svou spásu,
Dnes ve tři hodiny se dostaví
Dýler knih. Dýler knih!
Vždyť dělám to pro blaho rodiny:
Záchod nám padá na hlavu, dveře praskají, střecha ječí, žárovky vržou, kočka nesplachuje

(recitativ)

Dnes se snad tedy dočkám,
Zatímco můj muž si číst bude
Sjednám s dýlerem obchod,
Zatímco můj muž si bude ctnostně číst a obracet stránky,
Tajně budu pod pultem Malinu nabízet.
A pak už žádná kočka, dveře střecha, ani žárovka mě nerozčílí….

(Manželka odejde)

(Vplíží se Manžel)

Aria


M: V tichu krámu svého, v mihotavém světélku žárovek, tak tajemně,
Potěším svou duši četbou moudré knihy,
Polaskám se vůní knihařského klihu.
S háďátky záložek se svinu a budu si hovět mezi ohmatanými stránkami,
Lísteček zavanutý, šotek nezbedný, kaňka rozpitá, stránka nedočtená, slovo domyšlené, kalhotky, dortíčky, stehna... (usne v skrytu knih)

(Vstoupí Manželka, spícího Manžela si nevšimne. Vyhlíží dýlera.)

Mka: Jako bych šamstra čekala. Haha!

(vstoupí dýler)

Dýler: Dobrej!

Mka: Dobrý den!

D: Jsem zástupce …

Mka: Pšššš! Já vím, kdo jste. Pojďme rovnou k věci.

(Manžel se probouzí a poslouchá ze své skrýše)

D: Jo, fajn. Můžeme tedy… Tady…

Mka: Tady… Tedy… ¨
(trochu si z něj utahuje)

D: Jo, ano. Co jsem to chtěl?

Mka: Hlavně to moc nenatahujme. Ať to mám brzy za sebou.

D: Aha, aha! Nu dobře. Tedy… tady…

Mka:  Vy jste asi nováček?

D: Cože? Ano. Já. Jo…

Mka: Nováčky já poznám. Hlavu vzhůru, oba víme, proč tu jsme.
(maličko se k němu vine)

D: Ano?
(je trochu v rozpacích,protože neví, jak si vyložit její signály)

Mka: Na to vemte jed. Tak honem, honem! Každou chvílí se tu může objevit manžel.

(Manžel supí v skrýši)

D: A to by Vám vadilo? Popravdě bych ho taky rád viděl, že?

Mka: Neztrácejme čas řečmi.

D: Ehm… Jo, to máte pravdu. Tak tedy…

(Manžel vskočí ze své skrýše)

M: Aáááááá! Jáááá to věděl!!!

Mka: Tfuj! Sem se lekla. Co jsi věděl? Nic nevíš!

M: Kdo to je? Tak mluv!  S chlapy se mi scházíš za zády. Znesvěcuješ tyto posvátné prostory neřestní necudnou….

D: Co?

Mka: (k dýlerovi)
To on tak prostě mluví, toho si nevšímejte….

M: Tak dozvím se konečně, co se to tu děje? Kdo je ten mužský?

D: (natáhne ruku, aby prozdravil M.)
Asi bych se měl představit, že?

Mka: (Začne hrát velmi teatrálně ženu nachytanou při nevěře)
Ne! Není třeba slov a jmen. Ano, muži! Nejsem tě hodna! Vše jsi správně zhodnotil a odhadl.

D: Coto? To ňák nechápu?

Mka: (k dýlerovi)
Raději aby mě načapal s milencem než s dýlerem.

D: Zajímavý.

Mka: (válí se před mužem v prachu)
Odpusť mi, ach, odpusť!!!

M: Potrháš si punčocháče.
(Něžně ji pomáhá vstát)

D: Pane M.! Jménem zákona jsem vás přišel zatknout.

M a Mka: Co?

Mka: To jsou mi legrácky. A vy jste?

D: Kdo myslíte? Pane M., jménem zákona Vás zatýkám.

Mka: Kristepane! Za co?

M: Je to tu!

Mka: Co je tady? Co se stalo?

M: Temné jsou hlubiny řek. Tajemné jejich toky, smrduté bahnivé dno. Zkalené….zkalené zabitím.

Mka: Proboha! Co se stalo?

D: Pane M…

M: Věděl jsem, že to jednou praskne.


Árie


M: Je to tak dávno…dávno…jako by se to stalo před chvílí… V rubáši podzimního listí, mlha jako kaše, vichr ze všech směrů, za úsvitu. Ach probůh! Jsem Vrah! Bylo večerní šero. Věřte mi. Nejsem vrah! Ten cyklista… já ho neviděl! Jen náraz… a bác! Nebylo tam žádné kolo. Zablácená cesta. Jarní déšť všechno smyl, když jsem z dodávky vystoupil. Pod tou strání tekla temná řeka. Pod autem jen to kolo, ještě se trochu točilo! Cyklista nikde. Ten náraz! Já nejsem vrah! Utekl jsem, jako zbabělec. Nebylo komu pomoci. Věřte mi!

Recitativ


M:  Doznávám se! Srazil jsem cyklistu a neposkytl mu pomoc a utekl. Zatkněte mě prosím…



(dlouhé ticho)




-


-


-


-


-


Mka: (šeptem)
Panebože! Panebože! Je mi špatně…

D: Hehe, to je mi legrace.
(rozpačitě se směje)
Ty mě vážně nepoznáváš? To byla přeci jen taková legrace. To jsem já. Vojna. Posádka v Hradci. No!

M a Mka: (pozorně si prohlíží dýlera)

M: (pozná kamráda z vojny a sesune se) 
To... To jsi ty? To...To se ti povedlo. To se ti povedlo. Opravdu, jen co je pravda.

D: Haha! To jsi celý ty!
(rozpačitě)

Mka: (nemůže se vzchopit) 
Nojo! To je celej on.

D: Když jsem viděl…jaká je u vás švanda, že? Nemohl jsem jinak, že? Haha!

Mka: (k manželovi)
Koho’s teda srazil? Proboha?!

D: (k manželovi)
To se ti asi něco zdálo, že? Nebo ne?

M: Já už ani nevím.


Finale


D: To mi byla, pane, náhodička. Haha! Že Halina mě poslala přímo za Tebou. Haha! Ty‘s mě vážně nepoznal! Haha! No, to už se tak někdy stává, že?
(Z kufříku začne vytahovat lejstra a rozhlíží se po obchodě. Bere do ruky jednotlivé předměty, které se mu rozpadají v rukou)
Nejnovější to tu už zrovna nemáte, že? Haha. Co je tohle? Jejda. Upadlo. Chtělo by to opravu.

Mka: Tak řekni už proboha něco!

M: (obrátí se na Dýlera a po chvíli ze sebe vysouká otázku)
Zůstane to mezi náma, že ano?

D: Jako hrob! Jako hrob!
(rozhlíží se po krámě)
Zákazníci by se Vám určitě hodili. Komu ne, že? Haha.
(Vytahuje knížky z polic) 
Tohle... tohle někdo čte?

M a Mka: (němě pokrčí rameny)

M: Jednou se tu objevil jeden zákazník...

Mka: ...ano, ano, ale to víte. Vy pro nás něco určitě máte?

D: Myslím, že je vhodný čas na pěknou dohodičku. Tady je smlouvička. Tady váš podpísek. Halina bude dnes spokojená.

M a Mka: Je to vládkyně! Je skvělá! Je Obrowská!

D: Haha! Kuchařku Ládi Hrušky si asi taky rádi přiobjednáte. Haha!

M a Mka: Ano prosím! Vše, co chcete.
(Manžel a Manželka jako v mátohách podepisují vše, co jim Dýler podstrčí, doufajíce že vše zůstane v tajnosti)

M a Mka: Jakkoliv. Cokoliv. Jakkoliv. Cokoliv...

D: S cyklistou si starost nedělejte. Vždyť, to akorát na té silnici překáží, že? Haha. Jako hrob! Jako hrob!

Mka: Jsem tak veselá.
(usmívá se o sto šest)

M: Já bez starosti zas!
(stírá si úlevou pot)

D: Tak to má být! Tak to má být! Jako hrob!

M a Mka: Šťastně si tu budem žít. Jakkoliv. Cokoliv.

D: Jen houšť! Jen houšť! Noste to ve velkém. Jako hrob!

(Do knihkupectví se valí nové a nové výtisky z růžové distribuce Maliny Obrovské, které oba manžele postupně zcela zaplaví a pohřbí v růžovém hrobě. Jen z hlouby se stále ozývá ostinato „Jakkoliv“ „Cokoliv“, „Jako hrob")










Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Věc Bartoš

Rytí