Svatební salón

Vyšli si. Potřebovali jít. Chodit. Vyjít pryč ze svého starého bytu, který je obehnal jako skořápka z nábytku a zbytečností nastřádaných po mnoho desetiletí. On šel pomaleji, ona jenom o trochu rychleji. Vzájemně se podpírali.

Celé ráno pršelo, až v poledne se zdálo, že déšť ustává. On si uvázal kravatu, ona si vzala béžovou šusťákovku, těžce se obouvali. Když se sešourali po schodišti činžovního domu a stáli na ulici, obloha byla pořád šedě zamračená, jenže nebyl čas na návrat. Kaštany v parku byly rozkvetlé a jejich temně zelené koruny se vlnily pod náporem studeného větru. Šli, potřebovali jít. Byli velmi staří. On se choulil, aby alespoň ještě na chvíli ochránil kostru, která se dávno proměnila ve vyschlé haluze. Ona šla jen malý kousek před ním. Byli malincí. Drobní. Studený vzduch se jim vrýval do hlubokých vrásek. Byl to jejich zvláštní den. Znovu začaly padat dešťové kapky, studené a velké jako hrachy. Polekala se, když ji těžká kapka pleskla přes tenkou šusťákovku do kostnatého ramene, skoro ji to zabolelo, jako by po ní malý Toník, co bydlil v chudině za potokem, hodil malým kamínkem. Bylo jasné, že za chvíli stařečci promoknou na kost. Museli se někam schovat. Svatební salón, nejbližší možná skrýš na ulici, byl ještě značný kus před nimi. Nedalo se nic dělat a musili přidat do kroku co jim síly stačily. Zahřmělo. Usilovně se šourali k salónu. Kuropění se měnilo v déšť. Poslední kroky. Stáli v obchodě. Venku se strhl liják.

Vevnitř salónu bylo ticho a teplo. Po místnosti byl rozmístěny bezhlavé figuríny naaranžované do svatebních šatů. Prodavačka a zároveň majitelka salónu, na starý pár udiveně hleděla z malého balkónku nad prodejnou.

"Dobrý den, přejete si?" Starci jakoby neslyšeli. Až po chvilce se stará žena otočila (celým tělem) a ve vrásčité tváři se objevil omluvný úsměv. "Promiňte, schováváme se tu před deštěm." Prodavačka si pomyslila, že by bylo kruté vyhnat staré lidi ven do ledového deště.

Starci stáli téměř nehnutě, obklopeni strnulými figurínami navlečených do závojů a svatebních šatů, a chvíli na tu záplavu krajek a bílých látek mlčky hleděli. Opírali se o sebe. Vdechovali zvláštní vůni bílého textilu. Úzké rty, pevně sevřené v šedavých tvářích – semknuté rty, které starým lidem dodávají nechtěný výraz zarputilosti – se němě rozhlížely po obchodě. Majitelka salónu si pomyslila, že takový pár tu ještě neměla, ale nechala je být a věnovala se účetní knize. Stařenka našla malý taburet, který ke svému muži přistrčila, a společně usedli pod girlandu umělých růží a lilií. Opírali se o sebe a čekali na konec přeháňky, každý na svém krajíčku sedátka. Teplo podniku lákalo k lehkému spánku. 

Přestávalo pršet. Ona sebou náhle lehce trhla. Měla pocit, že kromě deště slyší tichou hudbu vzdálených varhan. Liják se změnil v drobné kuropění. Svým trhnutím probudila starého muže z mělké dřímoty. V oblacích bílých šatů na krátkou chvíli zahlédla známou tvář: mladíka a dívku v zimních čepicích, kteří šermují lyžařskými holemi kdesi v zimě na horách a smějí se na černobílé fotografii, kterou pověsila před tolika lety nad sedačku v obývacím pokoji. Při vstávání z nízkého taburetu se museli vzájemně podpírat. S šouravými kroky mezi svatebními vlečkami se vraceli k východu, otevřeli dveře: vzduch byl sice chladný a třpytil se křišťálem, po nevlídném počasí nebylo ani stopy. V náhlém průvanu se rozhoupaly umělé květy růží a chryzantém. Sem tam spadlo pár drobných kapek z uličního osvětlení, z nedalekého parku, kde kvetly kaštany, zazníval zpěv ptáků a mezi mraky snad i probleskl paprsek slunce. Čas jít. Dnes byl jejich zvláštní den. Stará žena se ve dveřích zastavila a za oba zdvořile poděkovala. Odešli.

Majitelka svatebního salónu vzhlédla od knihy. Starci byli pryč. Figuríny dál nehnutě čekaly na své nevěsty. V obchodě se svatebními šaty se rozhostilo ticho a klid. Na umělé květy tulipánů dopadly paprsky odpoledního slunce.