Věc Bartoš


josef škarka


VĚC BARTOŠ



Pan Bartoš byl obyčejným obchodním cestujícím. Toho rána měl k vyřízení, kromě jiného, novou objednávku pro moderní cukrárnu na Josefské. Pro pana Bartoše, člověka s věčně a nesnesitelně dobrou náladou, byla návštěva cukrárny, a podobných dalších zařízení, důvodem přidat novou vrstvu úsměvu nad svými třemi bradami.

Cukrárna otevírala časně z rána. V tu dobu začali cukrovat holubi na střeše protilehlého kostela svatého Josefa. Vrkání holubů - pan Bartoš pobaveně nad jejich smilstvem vypoulil oči a udělal posměšné “chm chm”. Jeho by v životě nenapadlo podbízet se, nakrucovat, parádit a předvádět před lidskou samičkou. Pan Bartoš vkládal všechnu svou jistotu ve svou mužnou čistou náprsenku, která mu nepochybně (soudě dle sousedčiných úpěnlivých pohledů) slušela a dodávala na majestátnosti i šarmu.

V přízemí kavárny byl toho rána jenom jeden zákazník. Seděl pod velkým kulatým zrcadlem (ve kterém se pan Bartoš při vstupu ihned prohlédl a uznale se na sebe pousmál). Zákazník jedl velký kus zákusku. O trochu větší, než by pan Bartoš očekával. Vlastně ho ta velikost porce zaskočila. Téměř ohromila. Skoro vydechl: “páni!” Ale neučinil tak, vyslal k zákazníkovi něco mezi šklebem a úsměvem. Toho dne měl měl pan Bartoš, kromě jiného, vyřídit v cukrárně jistou obchodní záležitost, řekněme nabídku. Dokonalé sebeovládnutí těla i mysli bylo jedním z klíčů k úspěšnému obchodu. Pan Bartoš se rozhlédl po podniku. Z Josefské ulice počaly proudit  přes obrovská moderní  okna paprsky ranního slunce na stěnu elegantního interiéru. Vše bylo mírumilovné a v pořádku.

“Bartoš. Tak jsem tady” zahalekal pan Bartoš na prodavačku za pultem.
“Ano.”
“Ano?” Ptal se pan Bartoš
“Ano.”
Pan Bartoš se pousmál, jakoby slyšel vtip, kterému nerozumí. Nenechal se vyvést z míry. Přece jen, bílá náprsenka nezdobí jeho šarmantní hrudník pro nic za nic. Zásluhy se nedají odepřít.
Prodavačka, pohublé stvoření, bledé tak, že ranní paprsky téměř prostupovaly její kůží skrz naskrz, natáhla ruku a ukázala na akvárium.
“Ano.”
“Počkat, počkat” pan Bartoš se podíval na akvárium a zpět na prodavačku.  “Milé dítě, co mi to tu ukazujete?”
“Budete si přát, pane?” prodavačka jakoby nedbala jeho dotazu.
“Potřebuji mluvit s panem majitelem.”
“Kdo je majitel?” zeptala se bledá dívka. Pan Bartoš, ačkoliv byl povahy trpělivé (kdysi ho kumpáni označili za soumara, který stále táhne do kopce pytel s ovsem a místo aby se tím ovsem posilnil, raději ho nese do toho kopce s vidinou, že na vrcholku bude krásný rozhled do krajiny), a v jeho rysech jste mohli nalézt tóny dobrosrdečnosti, a neutuchající touhu se věcem smát (neřkuli šklebit se při každé možné příležitosti), jenom stěží zamrkal a nebyl schopen žádné jiné reakce, než vypustit z  úst vzduch a vymáčknout ze sebe “eeeeeee”.

Paprsky ranního slunce klouzaly ze stěny na podlahu a z jemných růžových odstínů se stávala ostřejší záře všedního dne. Pan Bartoš nevěděl, co říci. V nastalém tichu bylo možno zaslechnout smilné hemžení ze  střechy protějšíhojosefského kostela.

“Slečno,” začal pan Bartoš opatrněji “dnes tu mám schůzku s vašim majitelem. Tedy, rozumějte, ne s majitelem vás jako osoby, ale majitelem, kterému toto všechno patří. Je prosím přítomen? Můžete mi ho zavolat? Budete tak laskavá?”
Dívka chvíli na pana Bartoše zírala. Hleděla mu do očí. Pan Bartoš začal být netrpělivý. Pan Bartoš se díval do tváře té zvláštní bytosti. Podivná žena. Jakoby ani nemrkala. Dokonce netušil, jestli se usmívá, či snad její tvář vyjadřuje vůbec nějaké citové pohnutí. Pan Bartoš měl téměř pocit, že její obličej vidí rozmazaně, jako bez brýlí. Ačkoliv brýle nikdy nenosil.

Po chvilce dívka promluvila: “Vždyť jsem Vám odpověděla. Ano.”
Pan Bartoš zamrkal. “No ano, to máte pravdu. Řekla jste: ano” začal cítit jemné znepokojení.
“Mladá paní, můžete mi ho, prosím vás, přivolat sem?” zopakoval svou prosbu důrazněji. Pan Bartoš se totiž nehodlal vzdát. Bílou náprsenku nenosí pro nic za nic.

Na to se bledé děvče vskutku pohnulo. Pootočilo trup, pootočilo celým tělem a kamsi odešlo. Pan Bartoš úlevně oddechl,  opřel se o prodejní pult a zahleděl se na hosta pojídajícího velký kus dortu. Z ulice zaznívalo holubí štěbetání.

Zdálo se mu to, nebo dortu, za tu dobu, kdy se potýkal s tou bledulí, neubylo? Či snad dokonce přibylo? Ne, to se mu skutečně jenom zdálo. Ale zákusku byla, panečku, velká porce. To se musí uznat.
Zatím co pan Bartoš stál a pozoroval hosta, ozvalo se za jeho zády jemné odkašlání.
“Pan majitel tu momentálně není.”
“Není?” otočil se pan Bartoš na děvče. “Ale to není možné, má drahá. Byli jsme jistojistě domluvení na dnešní ráno.”
Bledá jen pokrčila rameny a začala z připravené bedénky přenášet šlehačkové zákusky do vitríny.
“No, momentíček, slečinečko. Vy jste půvabné stvoření - ” pan Bartoš, hrdý občan státu věděl, že k ženám je potřeba zachovávat určitý postoj, jistou rozvážnost a trpělivost, která zabraňuje vnášení chaosu všeho citového a neprozřetelného (tohoto postoje nevyužíval zřídka a nutno dodat, že vždy s nejistými výsledky) “předpokládám, že máte jistě svou práci ráda. Vidím, jak zde ládujete věnečky do chladničky, jak se věnujete zákazníkům,” ukázal širokým gestem na celou cukrárnu “ale nemůžete mi jen tak říct, mně, člověku, který sem za vámi přišel, aby vám udělal výhodnou nabídku, nemůžete mi jen tak říct, že pan majitel tu není. Víte vy, co mě stálo práce a úsilí se dostat do Brna? Ta cesta! Jen pomyslete to časné vstávání ještě za tmy. Tři přestupy a v Golčově Jeníkově mi málem ukradli tašku. A přesto jsem tady. Před vámi stojím. Tak mi prosím, milá krásná slečinečko, neříkejte, že pan majitel tu není!” Pan Bartoš svou triumfální řeč málem zakončil pěstí v jednom ze šlehačkových věnečků, ale jelikož byl muž hrdý a ukázněný, včas se uhlídal. Bylo pro něj velmi nesnadné hledět zpříma do očí Bledé, avšak majestát, kterým se rád pyšnil, mu nedovolil pohledem uhnout. Hleděl na Bledou a nebyl si tak najednou jist, co vlastně slyší z ulice. Bylo to vrkú, nebo holá? Pravděpodobně panu Bartošovi trochu stoupl krevní tlak z rozčilení (byla to jedna z mála věcí, kterých se skutečně bál), takže jeho sluch zachytával zvuky z ulice v jiných frekvencích, než by běžný občan byl s to zaslechnout.

“Pane Bartoši, “ oslovila Bledá zcela překvapivě pana Bartoše jménem “my víme kdo jste. My víme o vás všechno. Nebojte se. Jsem si jista, že se brzy dočkáte pomoci a váš cíl bude brzy naplněn. Víte vy vůbec, v jaké záležitost jste sem byl pozván?” Dívka zcela bez okolků šoupla poslední věneček do vitríny a tu zavřela.

Pan Bartoš byl za svůj život zvyklý na ledasco. Kolikrát jen se musel trmácet po celé vlasti z Východu na Západ. Kolikrát musel vytrpět četná příkoří od nevděčných klientů, kterým by jinak on sám osobně snesl modré s nebe. Kolikrát  se těžce probouzel a přemáhal vstát z teploučké postýlky, aby stihl spoj bůhví kam (většinou do nehostinných a mrazivých míst). Pan Bartoš si nikdy nestěžoval. Sám to alespoň všem tvrdil. Kumpáni si jej dobírali. Nevěřili, že jeho bloumání po krajině je co k čemu. Dobírali si ho, aby si hleděl vlastního dvorku. Pan Bartoš i to ustál, když zjistil, že jeden z těch otrapů mu chodí za Lízou. Pan Bartoš se ksakru ovládal, když mu matka dobře radila, že s Lízou se měl rozejít už dávno a zachovat si hrdost a čest  a že se není čemu divit, protože Líza běží jenom tam, kde cinkají penězi. Pan Bartoš nerozbil porculánovou figurku, jakýsi nechutný rádoby rokokový výjev. Pan Bartoš věděl, že matka jej skutečně miluje a to je neskutečné dobro, které se nedostaví každému synovi. Ale on to výhradné právo, právo na štěstí má. Pan Bartoš by měl být nad míru spokojený a šťastný muž v nejlepších letech. O vše mu bylo postaráno. Záchvaty vzteku, které ho provázely jako děcko a které jeho matka s úspěchem léčila kadidlem a nekonečnými růženci, se mu vrazily do laloku pod bradou. Měl by být vděčný za všechnu snahu a ochotu, které se mu dostávalo od bližních a příbuzných ve smutečních šatech. Stále slýchá šustot černých oděvů a pořád cítí závan naftalínu v těžkých ořechových skříních, kam byl nejednou zavíraný, aby byl propuštěn až po kajícném odprošení. Pan Bartoš byl občan. Čestný a mírumilovný občan. Setkal se s nespravedlností i zadostiučiněním. Jenom dnes ráno si nevěděl rady. Nevěděl, co si počít.

Z mrákot jej vytrhl hluk z ulice. Sluneční paprsky se rozlévaly po podlaze cukrárny.
“Mohu dostat trochu vody?” požádal pan Bartoš náhle nesměle. Cítil sucho v ústech. Bledá otevřela láhev minerálky a podala mu ji i se sklenicí. Pan Bartoš si sedl ke stolku a napil se. Napil se jednou a ještě několikrát. Nemohl uhasit žízeň. Chuť minerálů rozpuštěných v perlivé vodě ho udržovala alespoň chabě při vědomí. Potřeboval cítit štiplavé bublinky na patře.  Seděl ne zcela rovně. Faldíky mu vytlačovaly pod bělostnou náprsenkou knoflíky na košili.

“Co o mě víte?” zeptal se Bledé aniž se na ni podíval.
“Měl byste se nasnídat” slyšel jen její hlas. Byl to vlastně velice příjemný hlas. Měkký a šeptavý. Její hlas zapadal v náhlém hluku. Pan Bartoš zaslechl z ulice stovky holubů. Pochodovali po Josefské v dlouhých frontách. Skandovali a halasně se dožadovali spravedlivé mzdy.

“Nesu vám bílou kávu a chlebíček. To je důležité.” Bledá si sedla naproti panu Bartošovi a jemně se přes stolek naklonila.
“Děkuji. Jste laskavá.”
“Četl jste dnešní noviny?”
“Nečetl.”
“Ještě nevyšly. Bůhví, jestli je dnes vydají. Ale to důležité není, pane Bartoši. Důležité je dostat se nad hladinu a dobře se nasnídat.”
“Noviny nečtu. Čtu málo. Nedokážu číst, aniž bych u toho neusnul. Písmena mě uspávají. Rozložte všechno, co tu říkáme, na písmena a v tu ránu jsem v limbu.” Pan Bartoš se svému vtipu uchechtl.
“Pane Bartoši, vy opravdu nevíte co se venku děje?”
“Vím, nevím. Něco občas zaslechnu. Musím pracovat, abych se uživil. Ale nemyslete, nemám se špatně.”
“Co jste dnes ráno slyšel? Co jste slyšel včera? Slyšíte teď něco?”
Pan Bartoš nastražil uši. “Ne teď zrovna nic neslyším. Všechno je normální.”
“Všechno je normální. Nezlobte se pane Bartoši, ale pokud je všechno normální, jak tu jen můžete takhle sedět a povídat si se mnou? Tomu nerozumím.”
“Proč jste předtím ukázala na akvárium?”
“Za chvíli se dočkáte, nebojte” Bledá vstala od stolu.
“Proč vstáváte?”

Pan Bartoš najednou zapomněl, že je tu s cílem učinit majiteli cukrárny velkolepou nabídku a uzavřít s ním obchod. Pojednou se mu chtělo s Bledou sedět a mlčet třeba celé dopoledne. Samozřejmě, že jenom dopoledne. Čekalo na něj ten den ještě mnoho úkolů. Vlastně, rozhlédl se po cukrárně, kde jsou další zákazníci? Teprve teď si uvědomil, že za celou dobu do podniku nikdo další nepřišel.
“Dnes ráno tu nemáte moc rušno” řekl pan Bartoš jakoby nic, spolkl poslední sousto chlebíčku a podíval se jediného hosta, který seděl se svou nekonečnou porcí. Host se neohlížel napravo ani nalevo. Hleděl si jen svého dortu.
“Jakto myslíte?” zeptala se Bledá, aniž by se na pana Bartoše podívala. Pan Bartoš, uklidněný chlebíčkem a posilněný bílou kávou, znovu nabýval na kuráži.
“Tak jak to říkám.Chápejte, že mě zajímá, jak si takový obchod vede. Jakou má tržbu, jak je solventní a kredibilní. Jsem zvyklý uzavírat dohody jen s těmi nejlepšími klienty.”
“Podle mého soudu, pan majitel přijde co nevidět,” Bledá sklízela nádobí po panu Bartošovi a talířek hodila na pult až zacinkal.

Začalo to jednou tupou ranou. Pan Bartoš by možná ruku do ohně dal (ale takové průpovídky nerad pronášel), že viděl jakéhosi ptáka letícího proti skleněné výplni obrovského okna. Samosebou se pan Bartoš polekal.
“Viděla jste to taky?”
“Za chvíli přijde pošťák s ranní korespondencí”
Další tupá rána nenechala pana Bartoše na pochybách. Teď to viděl zcela jasně. Holub naletěl přímo do okení výplně a spadl kamsi dolů.
“Po něm přijdou sestry dvojčata. Těžko říct, jak jsou staré. Podle mě jim je dohromady třista let.”
Dvě rány. Dva holubi se rozlétli ze střechy kostela svatého Josefa, narazili do tabule a spadli rovnou na chodník.
“Někdy se sem staví kněz  pro cukroví do dětského domova, po obědě sem chodí jedna právnička na malou kávu.”
Další dvě rány, jako když někdo hodí mokrý hadr na okno. Pan Bartoš zděšeně kmital pohledem z okna na Bledou a z Bledé na jediného hosta.
“Propána! Copak vy to nevidíte? Vždyť to je hotová apokalypsa!”
“Když skončí vyučování,” pokračovala Bledá “nažene se sem houf žáků. Všichni křičí a hulákají a chtějí to nebo ono. Člověk neví kde mu hlava stojí. Studenti!” Zasmála se Bledá sama pro sebe.
“Zastavte to!” zaječel pan Bartoš, když viděl, jak se na okno řítí hejno malých holubů. Nekonečný proud ptačích těl dopadal jako šedý vodopád na okno. Sprška zcela zastínila dopolední slunce. V kavárně nastalo šero.
“A víte co je nejhorší, pane Bartoši?” zeptala se Bledá a znovu mu zpříma hleděla do očí. “Když se nedá nic dělat.”

“Co bude s těmi holuby?” zeptal se pan Bartoš, když holubí nálety skončily tak rychle, jak náhle začaly.
“Vždy nějací zbydou. Ale na to se nesmíme spoléhat. Nemyslíte? Neměl byste jít ven? Je hezky. Tady se ničeho nedočkáte.”

Pan Bartoš sbíral aktovku, která mu při holubím armagedonu spadla ze židle a pojednou měl chuť nikam nechodit. Chtěl zůstat s Bledou co nejdéle. Do kavárny proudilo polední slunce. Místnost se rozzářila a panu Bartošovi se náhle zdálo být vše  jasné. Čert vem ostatní zakázky, pomyslel si pan Bartoš.
“Jste hrozitánsky krásná” vyhrkl až se sám sebe lekl. “Nikdy dříve jsem si toho nevšimnul. Až dnes. Promiňte mi to.” Pan Bartoš pocítil v hrudi pod třemi bradami něco nového, zvláštního. Pocítil snad pravdu? Chtěl říct Bledé všechno o sobě, o matce a otci, o kumpánech i té proradné Líze? Pocítil důvěru a něhu, jenže tu nikdy před tím nepoznal, proto si nemohl být jistý co vlastně cítí.

V tomto návalu slunečného poledne, v jásotu a prozření, které opanovalo bohatýrskou hruď pana Bartoše se nedalo předpokládat nic jiného, než ano. Ano pronesené ústy Bledé. Pan Bartoš čekal na tu odpověď. Horoucně pomrkával a špulil ústa, dech se mu tajil, až se mu téměř zastavil (pozor na ten vysoký tlak!).
“Vy ode mě, pane Bartoši, pořád chcete slyšet nějaké odpovědi. A když vám je nabídnu, jste k nim jako hluchý.”
“Jste opravdu pěkňoučká. Pojďme odsud pryč. Spolu. Vy a já. Co říkáte?” Panu Bartošovi ukápla slina. Naštěstí ji včas zachytil do kapesníčku. Byl by nerad, aby tělní tekutina ulpěla na jeho náprsence.

Bledá ho už však nadobro přestala poslouchat. Obešla prodejní pult, stoupla si před velké akvárium a zadívala se na svět pod hladinou.
“Často se mi vrací sen. Mám akvárium, ale z jakýchsi nepochopitelných důvodů nejsem schopná se o něj postarat. Jenom přihlížím, jak se voda v akváriu kalí a ubývá. Větší ryby musí zpočátku plavat buď na boku, nebo si odírají břicho o dno. Ty menší postihne stejný osud záhy, ale to už jsou ty větší ryby leklé. Z nedlouho pojdou na sucho i ty menší. A já se v tom snu stále ujišťuji, že ještě není pozdě. Že zachráním alespoň tu poslední nejmenší. Ale nestane se nic. Všechno je normální a já jenom přihlížím až zbude na dně jenom mrtvý kal.”

“Jste opravdu hezoučká. Já se ženám obvykle nekořím, ale vy... “
“Vůbec mě neslyšíte, pane Bartoši.”
“Pojďme spolu ven. Můžeme do tančírny. Ovládám různé moderní taneční kroky. To byste se divila. Já když to rozjedu, jsem k nezastavení.”
“Vůbec mě neposloucháte.”
“Já na majitele čekat déle nebudu. Půjdu. Ale chtěl bych vás znovu potkat. Jinde a jinou.”
“Vůbec.”
Pan Bartoš téměř vytančil z cukrárny.

Poledne se přehouplo do odpoledne. Sluneční paprsky z kavárny zmizely, zato naplno ozařovaly protější kostel. Na jeho střeše neseděl už žádný holub. Hejno odletělo bůhví kam, aby se snad vrátilo jiné ráno. Bíle natřené chrámové průčelí rozptylovalo sluneční záři po celé ulici, na které se tu a tam mihnul stín chodce spěchajícího za svým cílem. Bělostný odraz kostela prostupoval přes velká moderní okna do útrob elegantní kavárny. Bledá osaměle hleděla do toho jasu, který neoslepuje. Těžko říct, zda se usmívala, nebo se tvářila ledabyle.

Jediný zákazník cukrárny vstal, zasunul křeslo ke stolku a pomalu došel k pokladně, kde čekala Bledá.
“Berete prosím platební karty?” zeptal se jediný host.
“Bohužel, nebereme” odpověděla Bledá a mrzelo ji to.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Rytí

Poslední pólo - text k opeře