Teplice (text)





Od dětství v sobě rozvíjím tajemnou schopnost, která mne odlišuje od běžného člověka. Jakýmsi podivným způsobem si uzurpuji právo znalosti pravdy, skutečnosti a řádu věcí. Bývám jejich neústupným ochráncem.

Nepředstavujte si mě jako pohledného hrdinu v šortkách a s vlajícím pláštíkem na ramenou. Jsem obyčejný skromný mladý muž, stejný jako vy nebo kdokoliv jiný. Svoje superschopnosti dokáži vyvolat kdykoliv je třeba, především pokud mám hlad, jsem bez peněz nebo jsem se probudil s puštěnou sekačkou na trávu u hlavy. Narozdíl od amerických kolegů hrdinů oplývám jen dvěma schopnostmi: myslím si, že mám pravdu, a často ztrácím přehled o situacích, které kolem mne právě probíhají. Ten trýznivý pocit, pokud nevyčiním stárnoucímu páru, protože předbíhá ve frontě, obsluhujícímu u kopírky, který mě jako zákazníka odbývá sarkastickým pofrkováním, mladým dívkám, které nenasadily v hromadném dopravní prostředku tomu zpropadenýmu čoklovi náhubek, se ve mně rozlévá jako kyselé šampaňské. Bublá mi v hrdle spolu se žaludečními šťávami a nabíjí mne mocnou silou. A pak už se jen vidím z druhé strany chodníku, jak držím mokrý deštník a hartusím na neřád a nesoulad věcí. Ano, jsem superhrdina.

Byli tam dva staříci (ačkoliv o věku té podivuhodné ženy mohu jen spekulovat). Žena mi byla protivná svou směšnou obarvenou kšticí, která pitoreskně podtrhovala její pokročilý věk. Upnuté legíny, pro oko bohužel velmi upnuté. Muž působil o poznání starší a zarputilejši. Přesto na tomto párku bylo možno nalézt cosi směšně líbezného. Odhadoval jsem, že v lázních strávili svých pár prvních společných nocí. Muž, i přes svůj pokročilý věk, vystupoval svými pohyby i příkrou řečí jako znovunalezený obránce své lehce zaprášené Bárbíny. Žena drobnými krůčky cupitala za ním a vytahovala ze své kabelky (koupené včera na tržišti) různě třpytivé potřeby pro dokončení svého již tak silného líčení. V takovémto rozpoložení si oba stoupli před celou frontu lidí, která do té doby čekala na autobus směrem do Prahy. To samotné předběhnutí působilo tak samozřejmě, tak lehce. Jako když před vás číšník na stůl postaví dršťkovou místo objednaného čaje s citrónem.

To byla chvíle pro obránce pravdy, aby udeřil silou slabých argumentů. Nenechal jsem se ošálit jejich znovunabytým zamilováním. 
"Proč předbíháte?" zeptal jsem se.
"Všímej si vlastního!" vyhrkl muž.
"To neříkejte mně, ale těm šesti lidem za mnou." Pomyslný hrdinův pláštík na chvíli zavlál v odbojném vánku.
"Hele, ty seš nějakej chytrej." Muž byl patrně na prokazování svých provinění zvyklý. Věděl přesně jak mě odbít. Nasadil klasickou strategii - tykání.
Obarvená byla o poznání nervóznější "Nechte nás na pokoji, my máme místenky." Pnula se ke svému zápornému hrdinovi a pro jistotu přidala čtvrtou vrstvu rtěnky.
"Ale to já přeci taky." (Malý potlesk obdivovatelů by zrovna nebyl na škodu.)
"Hleď si svýho, chytráku!" předváděl svou sílu stařec.
"Hryže vás svědomí?" z očí mi plál spravedlivý hněv krytý nonšalantním úsměvem. Zároveň jsem věděl, že se v tento moment propadám do hlubiny zbytečnosti, že slovo "svědomí", spíš než jako zbraň sestřelující nepřátelský bombardér, působí jenom jako bezmocná bublina nechána na pospas bláhovému povětří. Prasíla dědy a Marfuši spočívala v dokonalé absorpci jakéhokoliv racionálního argumentu a v jeho zmizení v paralelním vesmíru.
"Ty seš nějakej chytrej!" V ten moment přijel autobus a otevřel přední dveře.

Hrdina ví, kdy se má dát na ústup, jenomže se do věci nečekaně vložila pomoc z Orientu - ruská dvojice, která stála ve frontě hned za mnou.
"My už tu stojíme dávno, dávno před nimi" odhalili svoje východní mysterium. Posílen panslovasnkým bratrstvím, jsem směrem k dědovi a obarvené čupřině (zrovna se drali do autobusu) po česku utrousil: "No jo, Češi."
Vítězství, alespoň v té diskusní rovině, by bylo završeno, kdyby nepřišla rána z nečekané strany. Mladá Ruska se bystře ušklíbla: "A vy nejste Čech?"

Moje kapitulace byla velmi rychlá. Chvíli jsem dělal, že si prohlížím jízdní řád a pak poodešel stranou od zvětšující se fronty. A když jsem viděl, jak se tam sbíhají lidé, všichni se bez okolků předbíhají, tlačí jeden na druhého a nikomu to nepřipadá divné, protože každý z nich má místenky, každý kromě mě, snažil jsem se pokud možno nenápadně z autobusového nádraží zmizet.

Na vlak jsem běžel jako stín. Patnáct minut chůze, necelých deset minut, pokud budu utíkat.


Komentáře

Oblíbené příspěvky