Teplice (text)

Teplice

 

 

„Pospěš si“ cupkala napřed v úžasně úzkých pantoflíčcích. Její odbarvená frizúra maskovala vše možné, ale v žádném případě nedokázala oživit zašlý půvab květů mládí, které dávno pocuchal nemilosrdný tajfun. Muž, funící jí v patách, působil o poznání starší, tlustší a o to všechno zarputilejší. Přesto na tomto párku bylo možno na druhý či třetí pohled nalézt cosi směšně líbezného.

Zavalitý chlap, postavou i vystupováním něco mezi parním válcem a vzpomínkou na Elvise Presleye, všemi lázeňskými procedurami znovuzrozený ochránce své zaprášené Bárbíny, se kabonil na celé okolí. Žena drobnými krůčky vděčně cupitala před jeho koženkovou bundou s potiskem tygra pádícího na motorce a vytahovala z ohromné kabelky různě třpytivé potřeby, aby je zase v rychlém tempu rovnala zpět. Celé se to na nich třpytilo, cinkalo a velice vonělo, a v takovémto rozpoložení si oba stoupli před frontu lidí, která už čekala na zastávce autobusu do Prahy. Musím uznat, že mě jejich sebejisté počínání zprvu ohromilo, jejich předběhnutí působilo tak samozřejmě.

Po dlouhých vteřinách omráčení jsem znovu nabyl duchapřítomnosti: tohle byla totiž právě ona chvíle, kdy na scénu přichází obhájce pravdy, ochránce bez pláštíku, obrýlený hrdina bez přiléhavých super-slipů, aby udeřil veškerou silou slabých argumentů. Nenechal jsem se v žádném případě ošálit cukerínovým zamilováním párku, zrozeného kdesi ve frontě na menu III. pro žlučníkáře, a vypálil jsem bez milosti svůj první ochablý dotaz:

„Proč předbíháte?“ zeptal jsem se.

„Všímej si vlastního!“ vyhrkl muž.

„To neříkejte mě, ale těm šesti lidem za mnou.“ Můj pomyslný pláštík na chvíli vzpurně zavlál a pyšně jsem si v duchu gratuloval k rychlosti, jakou jsem zareagoval.

„Hele, ty seš ňákej chytrej, poslyš“, pražský přízvuk jenom zesiloval moji zběsilou touhu hájit svobodu a bratrství.

Odbarvená byla o poznání nervóznější. „Nechte nás na pokoji, my máme místenky,“ přehodila si kabelku dál ode mě, až se jí chmýříčko na jehlových pantoflíčkách neklidně rozechvělo.

„Ale to já přeci taky!“ opáčil jsem opět neuvěřitelně pohotově. (Malý potlesk obdivovatelů by zrovna nebyl na škodu.)

V tu chvíli nehrálo roli, že můj lístek je bez místenky. Ospravedlňoval jsem svoji lest poučen hodinami dějepisu - což by jihočeské dívky mohly vyzrát nad proradnými papeženci, kdyby je popravdě upozorňovaly na zrádné bažiny skryté pod bělostnými cejchami v slavné bitvě u Sudoměře? A tak jsem se stal samozvaným obhájcem všech čekajících s místenkou.

„Hleď si svýho, chytráku!“ předváděl hrubou sílu, hodnou hradeb Špilberku, stařešina.

Nedalo se nic dělat. Slovní zásoba mi ve chvílích nejtěžších činí značné obtíže, a tak si v záchvěvech zoufalství beru na pomoc nejmocnější zbraň těžkého kalibru. Její účinnost tkví  vtom, že se snažím dovolat sokovy touhy po mravní očistě pochybným apelem: "Hryže vás svědomí?" Spravedlivý hněv jsem vyslal odhodlaným pohledem z očí do očí, doufaje, že mi při obědě na vousu neulpěla nudlová polévka. To by se mi totiž právě v takový okamžik nejméně hodilo.

„Ty seš ňákej chytrej!“ zopakoval pupkáč, uchechtl se, nenechaje se znejistit mou lstivou otázkou. Bez většího zájmu o souboj mi tím zasadil ránu z milosti. V ten moment totiž přijel autobus a otevřel přední dveře, do kterých oba ihned vskočili, mávajíce svými místenkami.

Hrdina by měl vědět, kdy se má dát na ústup, a měl by vědět, kdy prohrál intergalaktickou bitvu na autobusovém nádraží v Teplicích. Poslušně jsem se zařadil a sklesle zíral na svůj lístek bez místenky, když v tom se stalo něco zcela nečekaného. Za mými zády se ozval hlas, znějící východní moudrostí. Tajemný a bystrý zároveň:

 „My už tu stojíme dávno, dávno před nimi!“

Tak pravila zralá žena, plné siluety, rudých tváří, veselé ofinky a s nevypnutelným obřím mobilem v ruce, a pravila to natolik nahlas, že to zaslechla i Bárbí s Bundou na schůdcích autobusu. Náhle se ve mně vzedmula vlna kuráže. V poslední chvíli hrdinovi bez pláštíku, tedy mně, přikvačila ku pomoci orientální pěchota, stávající z oné růžolící hrdinné matky a její dcerky, aby tu vyjevili mysterium Velké Rusi, země, kde se čekání stalo uměním.

Posílen slovanským bratrstvím, vzpomenuv na všechny Čechovovy čekající postavy, jsem směrem k dědkovi a odbarvené čupřině v legínách, drápajících se právě do útrob autobusu, pěkně po česku a přes rameno prohodil zcela blbé: „No jo, Češi!“ a spiklenecky mrknul na ruskou matičku s dcerkou. Dokonce bych dal ruku do ohně, že jsem v ten samý okamžik někde v dálce zaslechl oslavné pravoslavné chóry.

Mé vítězství a vítězství všech kdo jsou předbíháni a odsouzeni k věčnému čekání, by bylo završeno, kdyby se hned vzápětí, rychlostí blesku, nedostavilo smrtelné bodnutí z nečekané východní strany.

Ruská dívka se ušklíbla, mrkla na matku, pokrčila pršáčkem do nevinného úsměvu a vytasila se s podpásovkou a stejně jako její rodička, pravila velice nahlas: „A vy nejste Čech?“ Pravoslavné chóry ustaly tak rychle, jako začaly.

Posměšné odfrknutí legínové krasavice nasoukané do autobusu jsem přešel s hrdostí a odevzdanou pokorou. Moje kapitulace byla rychlá a efektivně nenápadná, zcela duchu pravých hrdinů bez vlajících pláštíků: chvíli jsem tiše postával, sledoval hodinky a zprávy v mobilu, poté předstíral, že si prohlížím jízdní řád a po chvíli okounění poodešel stranou od zvětšující se fronty. A když jsem viděl, jak se k autobusu sbíhají lidé, nikdo nečeká, všichni se předbíhají, tlačí jeden na druhého a nikomu to nepřipadalo divné, jelikož každý z cestujících měl svou místenku, každý kromě mě, rozhodl jsem se co nejnenápadněji z autobusového nádraží zmizet.

Na nedaleké vlakové nádraží jsem běžel rychleji, než stín mstitele bezpráví. Patnáct minut svěží chůze, necelých deset minut, pokud budu utíkat. S krůpějemi potu na čele jsem doufal, že mě z právě projíždějícího autobusu do Prahy nikdo nezahlédl.